Jak jsme si pořizovali našeho druhého pejska Anetku

25.04.2009 23:39

 

 

Anetka, naše druhá a nyní po Áše nejstarší fenečka. Narodila se 22.7.1997 u naší kamarádky paní Slámové z Klatov.

    Asi je to náhoda, ale Anetka se narodila v době, kdy se naší Áše narodila dvě krásná štěňátka, o kterých píši v sekci - o  Áše. I když jsme z počátku neuvažovali o tom, že bychom si fenečku nechali, určitě by to tak nedopadlo, kdyby v té době neumřela její maminka a my jsme neslíbili naší malou holčičku jejím majitelům. Já však byl přesvědčený, že jeden pes stačí a o dalším jsem ani nepřemýšlel. Jinak tomu však bylo u mojí manželky, ta by měla nejraději psí smečku. A jak jsem již psal, naší kamarádce se také narodila štěňátka pudlíků, pro změnu bílá jako sníh.Také měla holčičku a chlapečka. Samozřejmě nás, jako milovníky psů, pozvala na návštěvu. Já jsem se zdráhal, jelikož jsem věděl, že když na návštěvu půjdeme, jak to dopadne. Dcera s manželkou se do mě hned pustí a budou do mě hučet tak dlouho, dokud neřeknu:“No  jo, tak si tu holčičku vezmeme a budeme mít dvě“. To ne, to nesmím dopustit. A tak jsem rozhodl. Žádná návštěva. Druhý den přišla manželka a říkala: „No tak, na návštěvu jít můžeme, ne? Já tě přemlouvat nebudu, vím že dalšího pejska už nechceš. Abys ho pak neměl rád, to bych nechtěla." Rozumná to slova, říkal jsem si. Večer jsme vzali nějaký ten dáreček pro štěňátka a vyrazili na návštěvu. Ve dveřích nás přivítaly dvě sněhové kuličky, jedna hezčí než druhá. Fenečka snad vycítila, že bychom si ji mohli vzít a po chvilce nás nedůvěřivě sledovala ze svého pelíšku. Když jsem si jí vzal do ruky, začala mě olizovat. Když jsem jí položil na zem, utíkala za mýma nohama, tahala mě za nohavici, ať si konečně sednu, aby si na mě mohla vylézt. Potom se uvelebila na mém klíně a usnula. V té chvíli jsem věděl, že si mě pěkně koupila a sám jsem ženě řekl: „když řeknu, že jí chci domů, tak jí budu mít na mazlení, ale starat se o ní budeš ty, souhlasíš?“ No, jak to dopadlo, už asi nemusím popisovat. Anetka se stala naší další společnicí a pravda je, že do dneška je to můj největší mazlíček, který neudělá  beze mne ani krok. Manželka, jak slíbila, jí krmí, češe, ale na procházku s ní Anetka nechce, když má doma páníčka. Ale jakmile si vezmu bundu já, je nachystaná svého páníčka doprovázet na konec světa.

 No jestli si myslíte, že jsme zůstali u dvou psů, jste na velkém omylu, další článek si chystám, jak jsme si kupovali toy pudlíčka Fleur White, no a ani to ještě nebude konec :-).

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webu zdarma s WebnodeWebnode